Tondův deník (11): Když je venku hnusně

Ihaha,
děkuji Karle za to, žes mě vzal ven. Za vlající hřívu a křupající sníh pod nohama. Za šum lesa, který jakoby zval k návštěvě. Za symfonii stébel sena vznášejících se ve větru. Děkuji za nevšední zážitky při tréninku, který s Tebou není povinností, ale hrou.

Když přicházíme z kolbiště do stáje, mlčky na sebe s Karlem hledíme. Hlavou se nám ženou vzpomínky na poslední hodinu, kterou jsme si užili. "To bylo něco, Tondo," poznamená jen. To bylo, kámo.

Tonda a vítr

Teď vážně. Ty vole, Karle! Fouká jako sviňa. Kde nefouká, je taková kosa, že snad budu muset přestat dejchat, abych si nezamlžil voči. Křupání v lese fakt není rajskej zvuk - znamená to, že nás nejspíš zabije nějaká větev a padající veverka nám oběma vyškrábe oči. Ve výběhu si hraju na honěnou s vlastním žrádlem, jak mi seno roznáší vítr. To je nějaká soutěž, nebo co? Jo a a nemáš lední brusle? Další trénink bez nich nedám!

Karel nereaguje. Nemá soudnost. Stojí přede mnou zase se sedlem a něco se mu honí hlavou. (Toho času v Karlově hlavě: "Ty vole, to je počasí. Že já nezůstal doma. Jenže chudák Tonda by jinak celej den stál v boxe a žral. Co by to měl za život. To by se mu nelíbilo. Připadal bych si, že ho tejrám.")

Váš Tonda

Tento web používá soubory cookie. Dalším procházením tohoto webu vyjadřujete souhlas s jejich používáním. Více v bodu II podmínek ochrany osobních údajů.