RECENZE: Kůň a jezdec

springfieldKnížka o koních napsaná v roce 1847? To musí být přece dávno překonané, nebo je to naopak? V posledních letech překvapivě zaznamenávám u koní spíš opačný trend - vlnu kritiky všeho moderního a naopak obdiv ke všemu, co věděli a dělali naši „moudří předkové“. Zajímáme se o to, zda je nutné koně kovat, zda je vhodný moderní sportovní režim, nebo je lépe vrátit se k přirozenosti. Také v ježdění mají mnohem lepší zvuk „staří mistři“ než moderní sportovní hvězdy.

Tento trend je nepochybně známkou toho, že přemýšlíme. Nepovažujeme všechno staré za překonané a zároveň nekopírujeme slepě ty úspěšné (ovšem ne vždy eticky jednající) sportovce. Naopak, hledáme inspiraci na mnoha místech a snažíme se najít tu nejlepší cestu pro nás i našeho koně. Občas máme ale tendenci sklouzávat k opačnému extrému – co je „staré“ a „klasické“, musí být i dobré. Zkrátka si minulost malujeme trochu narůžovo. A proto by právě těmto přemýšlivým majitelům tahle knížka neměla chybět. Ona totiž minulost koní opravdu nebyla růžová. Jistě, koně nestrádali rollkurem a nikdo je nenutil skákat „baráky“. Každý si třikrát rozmyslel, zda skutečně musí investovat do okování svého zvířete. A zcela určitě netrpěli obezitou a nemocemi z překrmení. Obecně řečeno lidé koně i lépe znali, protože s nimi trávili mnohem více času a často na nich byli i existenčně závislí. A kočovníci, páni, to byli jezdci. Jejich splynutí s koňmi i způsob života nás fascinuje i dnes a nad jejich kousky občas pochybujeme, zda jsou vůbec možné. Ale rozhodně to nebyla doba pro koně jen růžová, jako člověk občas slyší od některých nadšenců (třeba členů jistého německého spolku následovníků Xenofóna).

I když o autorovi se mi nepodařilo nic dohledat (a ví bůh, jestli se vůbec něco dochovalo), je zjevné, že to byl velký milovník a obdivovatel koní. A buďto sám cestoval, nebo přinejmenším sbíral svědectví cestovatelů, protože jeho dílo není jen prostým popisem života koní v „civilizovaném světě“, ale zabývá se především kraji, kde se koním věnovali podstatně více a které jsou pro nás poněkud exotické. Nicméně od začátku.

V první kapitole se autor stručně věnuje historii, některým plemenům a fyziognomii koní. Zmiňuje přitom i pár známých jmen. Pak přichází na řadu jejich „duše“. Zde se asi trochu pobavíme v podkapitole o duševních poruchách. To, co považuje za duševní poruchy, tedy přílišná vzrušivost nebo obavy z určitých objektů, je dnes u sportovních a dostihových koní, kteří mají více odpočinku i krmení, než jejich předkové, poměrně častá praxe. V těchto kapitolách také zjišťujeme, že si autor koně poněkud idealizuje („kůň je obdařen… morálními vlastnostmi“) a jejich výjimečnost dokládá idealizovanými, místy i těžko uvěřitelnými příhodami. Nicméně hezky se čtou a pěkně ilustrují, jakým způsobem se tehdy s koňmi zacházelo a jak na ně bylo nahlíženo. A jsou zde i velmi zajímavé postřehy – víte například, že koně mohou při velké bolesti plakat?

zapas

Čtvrtá kapitola je asi spíš pro silnější povahy – dozvíme se zde něco o odvrácené tváři našich předků. O koňských zápasech, o extrémních vzdálenostech, které koně museli urazit, o koních, kteří sloužili jako potrava a také o koních, kteří byli krmeni masem. U historky o klisně, která utíkala pět mil (8 kilometrů) po kolejích před parním vlakem, mi zůstával rozum stát. 

Pak už autor plynule přechází k tomu, co mě osobně oslovilo nejvíce – k velmi barvitému popisu soužití koní a tzv. primitivních národů. Začíná u Gauchos v Jižní Americe, aby se rozepsal o kočovných asijských národech, Tatarech, Kozácích, Čerkézech nebo Kalmucích, což jsou podle něho nejošklivější lidé na světě. Několik stránek věnuje životu koní ve stádech na asijských stepích a věřte, byl to pro koně velmi tvrdý život, kde přežili jen ti nejsilnější. Při čtení těchto pasáží jsem asi plně pochopila, proč má tolik dnešních koní tzv. primitivních plemen u nás potíže s obezitou, inzulínovou rezistencí a laminitidou. Pocházejí z natolik extrémních podmínek, že skutečně musejí umět využít každý gram potravy a naprosto nejsou uzpůsobeni k životu v hojnosti. Tohle nelze reprodukovat, to si zkrátka musíte přečíst.

Pak se autor opět vrací k příběhům, které nejlépe ilustrují pozoruhodný způsob života těchto kočovníků i cenu, jakou pro ně dobří koně měli. Výmluvný je příběh převzatý od Lermontova o chlapci, který vyměnil za koně vlastní sestru. Další kapitoly se věnují koním Osmanů, Peršanů, Turků a Arabů. Nechybí samozřejmě vyprávění o proroku Mohamedovi a jeho klisnách, co mě ale osobně překvapilo, byla informace, že „moderní Arabové měli tři plemena koní – Atherbi, Kadish a Kohlani. Ta dvě první jsou tažní a pracovní koně. Kohlani je plnokrevná rasa.“ Jestlipak potomci tažných a pracovních arabů žijí dodnes?

whisperer

Poslední kapitola je věnována Americe, Indiánům a Gauchům. Autor, který se obdivně rozplývá nad jezdeckými národy Asie, se příliš nesnaží skrýt svůj despekt vůči Indiánům. Jezdecké umění jim neupírá, ale příliš se o nich nerozepisuje, což je trochu škoda. Co se Gauchos týče, ty „by ani nenapadlo, že by mohli být shozeni z koně, nebo že by si kůň dělal, co chce. Dobrý jezdec je ten, který umí zvládnout nezkrocené hříbě nebo ten, který – když s ním kůň spadne, seskočí na nohy nebo předvede jiný kousek.“ Jakkoli ale chválí jejich obratnost i poslušnost jejich koní („v Chile se nepovažuje kůň za zkroceného, pokud nedokáže zastavit na místě z trysku v okamžiku, např. na plášti odhozeném na zem…“), otevřeně přiznává, že daň za vynikající ovladatelnost jejich koní je tvrdost až krutost. Zmiňuje i ostré udidlo, „jehož ostré působení, i když se použije zřídka, kůň dobře zná“ a velké kolečkové ostruhy, „které mohou být použity jen lehkým dotekem nebo jako nástroj extrémní bolesti.“ Bez těchto pomůcek a důslednosti, by Gauchové nemohli dosáhnout takových výsledků.

Zkrátka, odmyslíme-li si místy poněkud archaické vyjadřování, které nepochybně k dílu této historické hodnoty patří, zjistíme, že koně se vlastně až tolik nezměnili. A vlastně se nezměnily ani zásady práce s nimi. Změnil se jen náš pohled na ně, protože jednak koní už zdaleka není tolik, jako dříve, ale především – není na nich závislé ani naše přežití, ani naše obživa. Můžeme si dovolit je hýčkat a opečovávat, což naši předkové z mnoha důvodů většinou nemohli. A toho si važme.

Kateřina Lipinská
Ilustrační foto: Daniel Burda


springfield_UVKniha Kůň a jezdec - příběhy o ušlechtilých čtyřnožcích a jezdeckých národech je na e-shopu www.konskeknihy.cz k dostání ZDE.

Tento web používá soubory cookie. Dalším procházením tohoto webu vyjadřujete souhlas s jejich používáním. Více v bodu II podmínek ochrany osobních údajů.