RECENZE: Sázka na outsidera (Seabiscuit)

"Kůň slavnější než Hitler". Seabiscuit konečně vyšel česky.


Když po novém roce vyšlo české vydání slavné biografie amerického šampióna Seabiscuita od autorky Laury Hillenbrandové, kupodivu to v dostihových kruzích prošlo bez většího povšimnutí. Třistastránková publikace, vypravená nakladatelstvím Romeo pod názvem Sázka na outsidera, si však nesporně pozornost zaslouží. Se zpožděním šestnácti let se k nám dostává příběh, který vévodil 42 týdnů žebříčku bestsellerů New York Times a bez nadsázky uhranul celé Spojené státy. Později se ukázalo, že se jednalo o nepřenosný, ryze americký fenomén. Jockey Cluby a závodiště na celém světě si od boomu kolem Seabiscuita sice slibovaly oživení zájmu o dostihový sport a přilákání nového publika, ale velké naděje se naplnily jen minimálně. To samé se dá říci o filmu, který v roce 2003 na motivy románu Hillenbrandové natočil režisér a scénárista Gary Ross. Přestože byl nominován na Oscara v sedmi kategoriích, do českých kin se nedostal.

Do příběhu outsidera, který to z neperspektivního provozního koně dotáhl na největší plnokrevnou hvězdu meziválečné Ameriky, se už před lety zamiloval překladatel Jan Zelenka. Seabiscuita začal převádět do češtiny nejprve sám pro sebe ve volném čase a hotový překlad posléze marně nabízel různým nakladatelům. Pomocnou ruku mu po letech podal kolega Jiří Josek, díky němuž se slavná dostihová biografie nyní konečně dostává ze Zelenkova šuplíku. Třetí osobností, která se výrazně podílela na výsledku, je Ladislav Nagy. Anglista, překladatel a spolumajitel úspěšné stáje podrobil dlouho hotový rukopis pečlivé odborné revizi a oponentuře.
 
Dá se tedy říct, že česká verze Seabiscuita má svůj vlastní klikatý příběh a je výsledkem intenzivního úsilí několika nadšenců. Přísné podmínky amerického držitele práv bohužel neumožnily zařazení doslovu, který by zdejšímu  čtenáři ozřejmil kontext příběhu a některé charakteristické rysy amerického dostihového prostředí, a tak nezbývá, než se prokousat původním textem bez jakýchkoli nápověd. To samo o sobě nemusí být problém, ostatně Zelenka dbal velmi pečlivě na to, aby se jeho verze v ničem neodchýlila od originálu. Hození čtenáře do "vody" původního autorčina textu však paradoxně obnažuje některé limity původní knihy.
 
Seabiscuit je poutavou variací pohádky o Popelce, která překonala všechna protivenství a nakonec našla štěstí na princově zámku, v tomto případě v největších amerických handicapech své doby. Populární hnědák ze stáje milionáře Charlese Howarda byl fenoménem už za svého života a zámořský turf ho vždy cenil vysoko.  Když panel expertů časopisu Bloodhorse na začátku 21. století vyhlašoval 100 největších momentů dostihové historie, legendární match Seabiscuita a War Admirala zařadil na druhé místo hned za založení Breeders’ Cupu. Biografií outsiderů a jejich vzestupů je v literatuře takové množství, že dnes už notně zavání otřepaným klišé. Hillenbrandová však v roce 2001 okouzlila Ameriku spíše stylem vyprávění než samotným příběhem. Potřebné rešerše poctivě shromažďovala řadu let a příběh z dávné éry přiblížila se všemi detaily. Jejími hlavními zdroji byly stovky článků z velkých i regionálních amerických deníků 30. a 40. let, zároveň se jí podařilo ještě zastihnout mnoho pamětníků.
 
Autorka trpící chronickým únavovým syndromem, který ji po většinu času upoutal na lůžko, vložila do Seabiscuita veškerou svou energii. Rozhovory vedla po telefonu, s písemnými prameny jí pomáhali četní přátelé v archivech a knihovnách. Mnohé dokumenty si obstarala v internetových aukcích a antikvariátech. Během dlouhých hodin v posteli nebo na nemocničních vyšetřeních si nasbírané poznatky třídila v hlavě a dávala jim dramatickou strukturu – své vyprávění od začátku zamýšlela pojmout spíše prostředky beletrie než literatury faktu.
 
Obrovská obětavost Hillenbrandové se vtiskla do textu jejího příběhu v pozitivním i negativním smyslu. Zrekonstruovala množství podrobností, které by jinak zřejmě zůstaly zapomenuty, zároveň ale dobovým pramenům a lidské paměti často věří bezmezně a přebírá jejich informace i v momentech, kdy by byla na místě ostražitost. Zjevná neochota smířit se s tím, že některé barvy a odstíny 30. let jsou dnes už nenávratně ztraceny a nedají se zrekonstruovat ani sebevětším nasazením, vede k tomu, že text je místy až příliš upovídaný. Kde by jiný autor spíše škrtal, tam se Hillenbrandová ke své škodě naopak přidává, protože se odmítá rozloučit se změtí posbíraných zajímavostí. Aby je učinila co nejpřístupnějšími, často si navíc vypomáhá různými klišé.
 
Není těžké pochopit, proč americké čtenáře podobné chyby na kráse až tak nerušily. Domovské publikum Hillenbrandové ocenilo mimo jiné zasvěcené načrtnutí kulis meziválečné Ameriky. Protože mnohé souvislosti dobře znalo, umělo si kontext Seabiscuitova příběhu náležitě vychutnat. Do této kategorie spadá příběh podnikatelského úspěchu valachova majitele Charlese Howarda a automobilky Buick, založení závodiště Del Mar, přátelství manželů Howardových s nejslavnějším zpěvákem 30. a 40. let Bingem Crosbym a občasné výlety do světa hollywoodské smetánky, stejně jako dlouhé stíny hospodářské krize po černém pátku na Wall Street a všudypřítomné pošťuchování mezi východním a západním pobřežím. Český čtenář si mnohé z těchto nuancí až tak neužije.
 
Pomyslnou propast mezi světem Hillenbrandové a střední Evropou vystihují první věty úvodu, kde autorka konstatuje, že v roce 1938 "nebyl mediálně nejsledovanější osobou Franklin Delano Roosevelt, Hitler ani Mussolini", nýbrž "pomenší dostihový kůň s křivýma nohama jménem Seabiscuit". Čtenáři ze země, která ve stejném roce zažila trauma Mnichova, musí podobné konstatování připadat poněkud úsměvné. Ani do zbytku nabitého děje mimochodem druhá světová válka výrazněji nezasahuje, společenská smetánka Kalifornie zkrátka řeší úplně jiné starosti než útok na Polsko nebo obsazování evropských zemí Třetí říší. Podobně vzletně si Hillenbrandová počíná i v popisu dostihových reálií a jen málokdy se zatěžuje kontextem turfu netýkajícím se Seabiscuitova života. Například Man O’War je pro ni "nejpozoruhodnějším tvorem, jakého dostihy kdy spatřily", neboť "uštval všechno, co mělo nohy". Nejvypjatější dostih Seabiscuitovy kariéry pak označuje za "druhou občanskou válku".
 
Vrcholnými momenty knihy jsou naopak mistrovské vykreslení každodenní reality tehdejších žokejů a jejich boje s váhou v kapitole "Bota na jedné noze, visačka na druhé", načrtnutí postavy George Woolfa a především epický popis matche Seabiscuita s War Admiralem. Průběhy dostihů vůbec jsou v podání Hillenbrandové plné akčních scén a detailů, které laika pohltí svou dramatičností. Kdo hnědákův příběh zná pouze z filmového plátna, může být překvapen množstvím vrstev a peripetií příběhů všech hlavních postav.
 
Těžko lze čekat, že české vydání Seabiscuita vyvolá byť jen vzdáleně podobný ohlas jako původní verze před šestnácti lety v USA. Přesto je nutné ho přivítat a doporučit jako povinnou četbu všem, kdo se kolem turfu pohybují. Osudy Reda Pollarda, Charlese Howarda a koneckonců i samotného Seabiscuita totiž výmluvně ukazují, že úspěch a štěstí jdou v dostihové oblasti ruku v ruce se zklamáním, útrapami a deziluzí. A každý, kdo chce dostihové koně vlastnit nebo s nimi spojit život, by na to měl být připraven.
 
 
Knihu si můžete objednat na našem e-shopu zde:
 
 
Tento web používá soubory cookie. Dalším procházením tohoto webu vyjadřujete souhlas s jejich používáním. Více v bodu II podmínek ochrany osobních údajů.