Překladatelka: Kniha Ježdění sedem mě vrátila do dětství

Vědecká složitost, nebo skutečně přínosná knížka? Novinku Ježdění sedem už na našem facebookovém profilu někdo počastoval slovy "tlachání o fyzice" a jiný, že mu hned první kapitoly přinesly výsledky na jízdárně v lepší komunikaci s koněm. V tak trochu osobní recenzi popisuje knihu její překladatelka Michaela Burdová, která aktivně jezdí přes 40 let. Má za sebou kariéru jako parkurová jezdkyně, majitelka úspěšné jezdecké školy a cvičitelka. Přes 20 let provozuje hiporehabilitační středisko, postavila paravoltižní tým a závodí ve vytrvalosti se svojí mladou Shagya arabkou Hašou.    

"Když jsem si přečetla prvních dvacet stran knihy, okamžitě se mi vybavila má první zkušenost na hřbetě koně. Už je to fakt pradávno, kdy se jednomu z našich sousedů zabil syn na výletě v Prachovských skalách, a zatímco jeho žena se pomalu upíjela k smrti, on se vracel do svých mladých let a léčil žal koněm – postavil si u chaty stáj s jedním boxem, na celé léto si pronajal koně a nechal nás na něm jezdit a čistit ho. Byla to malá tmavá hnědka Lenka. Nás, dvě nadšená děcka z ulice, na ní každý den povodil a pak dokonce nechal svézt samotné. Nic moc nás jinak neučil a vůbec byl z pohledu dnešní hyperbezpečnosti celkem laxní. Ale bylo mi 11 a vůbec jsem nepřemýšlela nad tím, co dělám – a že jsem si na Lence dokonce nádherně zacválala, to mi došlo až mnohem později. Dodnes si umím vybavit tu lesní cestu, kudy mě vezla v příjemném pomalém cvalu. Na ten pocit. Jako na nějaké měkké vlně. Bylo to prostě – dokonalé. Teď už vím proč. Dočetla jsem se, že můj malý mozek – cerebellum – mohl dobře propočítat a vyhodnotit pohyb přesahující mé vlastní tělo, protože jsem byla zcela uvolněná a nechala jsem koně, aby „mnou cválal“.

Proto dejte dětem dobrého, přiježděného koně, on je naučí víc než sada instrukcí ze země.

Když jsem začala o 4 roky později s jezdeckým výcvikem, jako kdyby se to tehdejší kouzlo vytratilo. Měla jsem spoustu práce s holeněmi, otěžemi, patami dole atd. Nějak jsem se to naučila a pár let závodila v parkurech na zkušených profesorech a později na svém koni ve vytrvalosti. V posledních letech jsem sice stále ještě v sedle, ale dokonalý soulad s energickou klisnou Shagya pořád ještě není taková samozřejmost, jak bych chtěla. Jako tenkrát… V terénu jsme mnohem líp sladěné, vlastně radši někde běháme po lesích než na kolbišti, kde se neustále vyptává, co to mám za nápady jezdit sem a tam "na malém place". A pak mi přišla do cesty tahle knížka a její překlad.

Ač nejsem zrovna technický typ s velkou představivostí, co do nějaké geometrie a trojrozměrné dimenze a strojařiny, a už vůbec nejezdím na skateboardu, vyskákalo na mě dost aha-poznatků, abych si na starý kolena ujasnila některé „proč“ a „jak“. Mám mnohem větší respekt z působení otěží – hlavně z té vnitřní, protože už vím, jak se tam obratle poskládají, když to přeženu. Ono vůbec ty rotace páteře v souvislosti s obraty – stejnosměrná rotace při decelerujícím a protirotace při akcelerujícím obratu, ukazují, jak málo blbé ruky stačí, aby jezdec blokoval ten dokonalý biomechanický aparát koně. Jak málo blbé holeně ho brzdí nebo blokují.

Promítám si kapitolu biomechanika jezdce a skláním se před dokonalostí biomechaniky koně. Najednou mám pocit, že všeho používám míň, a přitom se to zvíře chvilkama pode mnou opravdu nese.

Samozřejmě dokáže v případě překvápka v periferní zóně pěkně ustřelit do strany a pokoušet se v případě náletů hovad při návratu domů o Terre à Terre, nicméně věřím, že postupem času se dopracujeme k něčemu, co bude připomínat drezuru.

Tahle kniha změnila můj přístup k ježdění, jako žádná jiná. Jasně, starýho psa (fenu) novým kouskům nenaučíš, ale pokud se budu díky některým „prozřením“ cítit v sedle líp a princezna bude spokojená, pak víc nepotřebujeme.

Když se prokoušete koordinací centrálních generátorů lokomoce a svalových skupin, strojařinou, jízdou na koňském hřbetě jako na skateboardu, rotacemi a protirotacemi, křivostí i elegantním vysvětlením těžiště ve sklence Martini a historií jezdeckého umění, vše do sebe zapadne jako ozubená kolečka. Závěr staví na hlavu styl holeň-otěž, což leckdo těžko zkousne, protože ono to funguje a dost rychle. Jedním z hezčích "aha-prozření" je kapitola o dostihovém sedu. Člověk pochopí, proč vlastně ti dostihoví koně mají obvykle další kariéru a dožívají se i vysokého věku, přestože závodí už ve dvou letech. Možná by si měli "pseudoochránci" koní biomechaniku jezdce a koně v dostihovém sedu prostudovat.

Nakonec jsem knihu přeložila s tím, že termín se neustále posouval, abychom si byli jistí, že je vše v pořádku, protože některé pasáže bylo potřeba cizelovat a kontrolovat několikrát. Sesunout se na 4, stoupnout si na talíř u zdi… a ověřit si pasáže o rotaci páteře.

Nebojte se toho. Možná bude tahle knížka jen malý kamínek v mozaice vašeho ježdění – ale třeba je to ten, který chybí, aby byl obraz celý a hezký."

Michaela Burdová

Knihu můžete koupit zde: www.konskeknihy.cz/jezdeni-sedem/