„Tradice je trochu problém,“ říká etoložka Jitka Bartošová, která pomohla na svět knize Equitation science – Teorie učení a etický výcvik koní. Bartošová se dlouhodobě věnuje tématu welfare koní a kniha podle ní může pomoci ukázat, že ne vše, co si ohledně tréninku koní předáváme z generace na generaci, je vůči koním férové.
S jakými ambicemi vlastně ta knížka podle vás vstupuje – nebo by měla vstoupit – na český trh?
Originál té knihy je postavený na biologii a na vědeckých poznatcích. Knížka zahrnuje teorii učení, což souvisí s výcvikem koně, s welfare, s chováním a s pohodou a radostí, s jakou člověk přistupuje ke koni a k využití koně – a to bychom chtěli vidět i na straně toho koně. Kniha je úlevná v tom, že v ní nejsou žádné osobní názory. Je postavená na prokázaných poznatcích, na dlouholetých – řekněme staletých – informacích o podmiňování a o způsobech učení. Jsou tam i v době vydání nové poznatky: je zmíněna například lateralita a další novinky, které se dál rozvíjejí.
Pro koho je ta knížka určena? Je to spíš pro sportovní jezdce, hobíčkáře, nebo pro úplně kohokoliv, kdo má koně a chce se vzdělávat?
Kniha je určena v podstatě pro každého, kdo má koně rád a kdo s nimi chce pracovat. Z mého pohledu jsem šťastná, že je to konečně učebnice, kterou mohu doporučit svým studentům na různých úrovních vysokoškolského studia. Nicméně ta kniha je psaná tak, že pomůže pochopit základní biologii učení a výcviku koně i trenérům, jezdcům a lidem, kteří třeba biologii nestudovali. Jsou tam základy etologie a všechny vlastnosti a pochody v koni, které souvisí s tím, jak tato zvířata využíváme –zejména v souvislosti s výcvikem.
Z praktického hlediska, co může přinést běžnému majiteli nebo jezdci? Nejen z hlediska vzdělání, ale i v té běžné stájové práci, komunikaci s koněm, pod sedlem nebo na ruce?
Equitation science může čtenáři přinést informace a pomoci udělat si pořádek v něčem, čemu třeba úplně nerozumí. Může si porovnat, co slýchá nebo co je nějakou doktrínou – co je běžně doporučováno nebo vyučováno o tom, jak by ošetřovatel, vodič, jezdec nebo trenér měl postupovat – a jak to vlastně odpovídá, nebo naopak neodráží biologii.
Může nám kniha pomoct třeba s nějakými konkrétními problémy, které s koňmi řešíme?
Kromě toho, že je v té knize detailně popsáno učení – to znamená od habituace neboli navykání na strašidelné podněty, jak spojit naše povely s určitými pohyby a pohybovými vzorci, které chceme, aby ten kůň dělal – je tam i několik kapitol věnovaných obvyklým postupům v jezdectví a v zacházení s koněm. Kromě obvykle zprofanovaných a napadaných záležitostí, jako je rollkür nebo opírání se do otěží, nadměrné používání pomůcek, jsou tam i kapitoly věnované jednotlivým disciplínám, Když si to člověk někde tiše v ústraní přečte, může si z toho vzít poučení, dostat vysvětlení některých věcí, a na tom postavit třeba změnu ve svém vlastním přístupu, která by mohla být přínosná jak pro něj, tak zejména pro toho koně.
Myslíte, že je potřeba velká změna v přístupu ke koním – ať už z hlediska současného moderního sportu, tak i u hobíčkářů a volnočasových majitelů?
Myslím, že všichni máme nějaké rezervy, kterým bychom se měli věnovat. To, co se týká hlavních oblastí, na které je vidět v dnešním sportu nebo využití koní – ať už je to vysoká drezura, vysoký parkur, dostihy nebo bezpečnost v překážkových dostizích – to všechno stojí na biologii a ochotě toho zvířete s námi spolupracovat. Myslím si, že se dost často dostáváme k tomu, že chceme po koni něco, co by ve skutečnosti dokázal udělat i dobrovolně. Ale dost často silně pracujeme na tom, abychom to z něj dostali násilím. Když nám to zvíře přestává vykonávat práci nebo pohyby, které po něm chceme, tak dost často sáhneme po nějakém „udělátku“ – ať už je to ostřejší udidlo, větší tlak v otěži, použití ostruhy nebo nějakého zařízení typu pomocných otěží, abychom rychlejší cestou z koně získali výkon. Tahle kniha není postavená na tom, abychom dokázali, že to zvíře bude pracovat rádo a všechny ty pracovní činnosti vykonávat s láskou a pro naše krásné oči. Ale mluví o tom, jak využít zvíře tak, aby to pro ně bylo udržitelné a aby zůstávalo zdravé – a to nejenom fyzicky, ale i psychicky. Takže jsme opět u toho často užívaného slova welfare: jak zlepšit pocit toho koně ze života, aby nebyl příliš negativně ovlivněn tím, co po něm chceme.
Dá se jednoduše odpovědět na otázku, jestli lze – při osobních ambicích ve sportu a nárocích na práci koně – být vůči koni pouze přátelský a dokonalý?
To bychom byli asi příliš nároční, nejen na ty koně, ale i na sebe. Ať budeme s tím koněm dělat cokoliv v práci, dostaneme se do situací, kdy na něj klademe nároky a vystavujeme ho situacím, které by si sám nevybral – týká se to třeba i transportu. Přesto to neznamená, že pokud koně vozíme z místa A do místa B opakovaně, a to zvíře s tím nemá dramatický problém, tak sice vyvoláváme diskomfort, ale z dlouhodobého hlediska to můžeme kompenzovat něčím pozitivním nebo něčím, co to zvíře vyhledává a chce. A tím v součtu dosáhneme ucházejícího, odpovídajícího welfare. Mám kolem sebe lidi, kteří bývají stresovaní a nešťastní z toho, že se jim dnes něco nepovedlo a že byli nespravedliví vůči koni. Ale na druhou stranu – tito lidé přemýšlejí o tom, jak s tím zvířetem pracovat. A už jenom to, že člověk přemýšlí, jak s tím zvířetem lépe zacházet a jak to, co potřebujeme, dostat šetrnějším a etičtějším způsobem, je dost dobrá podmínka k tomu, aby se život koní zlepšil.
Když dostane tuto knížku do ruky člověk, který trénuje koně 20, 30, 40 nebo 50 let, má sportovní výsledky a je vnímán jako dobrý trenér – najde tam něco, co ho může posunout dál, nebo si jen potvrdí, proč to dělá dobře?
Určitě tam může najít něco nového, a pokud nenajde, tak si může říct: „Skvěle – jednak to dělám dobře, protože si to myslí i ostatní, a jednak si mohu říct: skvěle, tu knihu nemusím psát já."
Na konskeknihy.cz dlouhodobě vidíme, že už tak je mezi našimi zákazníky naprosté minimum „extraligových“ jezdců. A teď je tu Equitation science, kniha působící jako taková kniha hříchů sportovního jezdectví. Nikdo nečte rád, že dělá něco špatně … Co s tím?
Někdy není od věci, když je to natvrdo řečeno a člověk vidí obrázky koní, kteří nevypadají šťastně, vypadají, že jsou v bolesti – třeba proto, že jim vadí ostré udidlo, používání rukou, setrvalé okopávání ostruhou a tak dále. Chápu, že sportovci a jezdci mají dost práce s tím, aby se udrželi ve formě a rostli ve své výkonnosti. Od toho ale máme trenéry – takže především by si tu knihu měli přečíst trenéři a doporučit těm jezdcům alespoň vybrané pasáže. A pak máme taky systém sportovních organizací, které by to měly zařadit do svého vzdělávání. Když jsme se dotkli těch dlouholetých trenérů, dotkli jsme se i tradice – a tradice je trochu problém v našem středoevropském světě. Týká se to nejen koňáků, ale i myslivců, kynologů, někdo k tomu dodává i rybáře. Jsou to skupiny lidí, kteří po staletí dělají různé věci, předávají si tradici a znalost a nejsou úplně ochotní připustit, že by se něco mohlo dělat lépe. Ze své vlastní zkušenosti vím, že jsem prošla různými jezdeckými oddíly a dnes mi zůstává rozum stát nad tím, co bylo běžné a normální. Ale naštěstí – prostředí kolem mě se mění k pozitivnímu. Takže pokud by mělo padnout doporučení pro ty zkušené, letité, opravdu hvězdné trenéry: bylo by fajn, aby si sedli – ať už ke kávě nebo k čemukoliv, co je dobře vyladí – zhluboka se nadechli a zkusili přemýšlet o tom, co ta kniha vlastně říká, a zamysleli se, jestli skutečně nemáme rezervy v tom, co přejímáme po předcích.
doc. Ing. Jitka Bartošová, Ph.D.
Jitka Bartošová je přední česká etoložka a vedoucí vědecká pracovnice Oddělení etologie Výzkumného ústavu živočišné výroby (VÚŽV) v Uhříněvsi. Přednáší na několika českých univerzitách a aktivně se podílí na vzdělávání studentů i profesionálů z praxe. Svou vědeckou kariéru zasvětila studiu chování a welfare hospodářských zvířat – především koní a jelenovitých.
Bartošová patří k nejvýraznějším českým hlasům tématu welfare koní. Opakovaně upozorňuje, že welfare nelze zúžit na absenci utrpení – jde o komplexní puzzle zahrnující fyzické zdraví, psychickou pohodu, možnost přirozeného chování i dlouhodobé vnímání kvality života ze strany samotného zvířete. Tento přístup komunikuje nejen v odborných publikacích, ale i v populárně-naučných článcích. Knihu Equitation science odborně revidovala.
O knize Equitation science – Teorie učení a etický výcvik koní
416 stran, 20x28 cm, brožovaná vazba, vydalo nakladatelství Arcaro
Jak jezdit, trénovat nebo soutěžit s koněm férově a s ohledem na jeho přirozené potřeby? Jak správně přistupovat ke každodenní manipulaci, aby ji kůň správně chápal? Český překlad učebnice Equitation Science dokáže na tyto otázky odpovědět nikoli subjektivním názorem, ale prostřednictvím nejnovějších vědeckých výzkumů v teorii učení, biomechanice, etologii a dalších oborech.
Autoři, jakožto přední zástupci vědy o jezdectví, neztrácejí ze zřetele jedinečné pouto mezi člověkem a koněm. Ukazují však hranice, které bychom jako milovníci koní neměli překračovat v důsledku svých osobních ambicí. Zpochybňují také zastaralé metody a ukazují, jak nejnovější výzkum může zmírnit mnohé problémy jezdeckého světa.
Článek o jednom z autorů najdete přímo na našem webu: www.konskeknihy.cz/clanky--/equitation-science-mclean/
FAQ ke knize v článku: www.konskeknihy.cz/clanky--/moc-draha-a-moc-vedecka--faq-k-equitation-science/
Svým obsahem je publikace EQUITATION SCIENCE vhodná nejen pro vysokoškolské studenty, ale je rovněž neocenitelnou příručkou pro veterináře, odborníky na chování koní a samozřejmě pro všechny jezdce a instruktory.